Expedice Filipíny 2014

31. 1. - 17. 2. 2014

Členové výpravy:

O naši plánovanou výpravu původně i průběžně projevilo zájem více osob, ale v duchu hledání důvodů nebo způsobů jsme nakonec zůstali ve složení:

Luboš Liška - velitel a organizátor výpravy

Martin Krejčí - pokladník výpravy

Honza Kocina - kameraman výpravy

Jirka Soukup - fotograf výpravy

Cestopis

Napsal Jirka Soukup

Úvodem

Na světě je spousta zemí označených marketingovou nálepkou „jedinečná“, „fascinující“, „kontroverzní“, pokud by všechny tyto uvedené přívlastky měla bezvýhradně splňovat jedna země, bude to stoprocentně Republika ng Pilipinas - Filipíny. Filipíny jsou lidnaté, bláznivé, chudé, ale až neskutečné souostroví, kde se budete na každém kroku divit a žasnout.

Filipíny - země, jež má vlajku tak podobnou té naší (jen klín je bílý, zatímco horní pruh modrý), jsou ve všem ostatním diametrálně odlišné. Pokud tedy chcete poznat šokující exotiku, krásné pláže, koloniální památky a pohostinné lidi dobře vybavené angličtinou. Připravte se dlouhý let (do Manily asi 20 hodin a zpět z ostrovů asi 30 hodin. Čekají vás ale neuvěřitelné zážitky. Těchto 7107 ostrovů omývaných čtyřmi moři, bylo pojmenováno na počest španělského krále Filipa II.

31.1. Pátek. Letíme

Proč zrovna Filipíny? Na tuto otázku je jednoduchá odpověď. Poněvadž jsme tam ještě nebyli a protože po výpravě na americký kontinent (Costa Rica 2013 bez účast Jirky S.) je tedy „pochopitelně“ řada na Asii.

Kompletní organizaci výpravy jsme nechali na bedrech Luboše, ale ten se jí zhostil na jedničku. Trochu nám zatrnulo při podzimním tajfunu, který nám málem změnil destinaci, ale nakonec jen mírně plán cersty.

A je tu den D a rozloučení s našimi nejbližšími. Pak tradiční snídaně u Honzy K. - párek s výborným chlebem, pivečko, rum. Pak už nasedáme do Honzovo čerstvě poopraveného BMW a Honza junior nás odváží na Havlovo letiště. Z Prahy odlítáme směr Soul (Incheon) v 18.30.

Cesta probíhá bez problémů. Koukáme na filmy, popíjíme vínko. Nešetří na nás. Jsme natěšený a plný očekávání, co nás čeká. Ale cestovní horečka chybí. Asi už jsme ostřílený cestovatelský mazáci nebo naše hlavy ještě zůstaly doma a probíráme problémy. Je třeba co nejrychleji přepnout.

1.2. Sobota. Jsme v Manile

Přílet do Soulu 12.45 místního času. Časový posun 8 hod. Máme dostatek času, letadlo letí až v 19.15.

Letiště v Soulu je moderní, pokukujeme po obchodech a Honza kupuje hodinky. Má z nich očividnou radost a už přemýšlí, komu je po návratu dá. Obědváme v fast foodu, polívku s Guinessem. Polívka nic moc, nechutná, je cítit po mořských řasách. Ale asi je to zdravý. Dáváme si tedy ještě jednoho Guinesse. Do našeho zlatohlávka to má ale hóódně daleko.

Odlet do Manily v 19.15. a bez problémů. Překvapilo nás, že letadlo bylo poloprázdné. Přepadá nás spánek, takže skoro celou cestu prospíme. Přílet 22.15 místního času. Časový posun 7 hod. Cesta tedy trvala skoro 21 hodin.

Na letišti objednáváme taxi. Zjišťujeme, že zde funguje zvláštní postup objednávání. Napřed Vás chytne agend, zaplatit předem a pak se teprve objednává taxi. Čekáme asi čtvrt hodiny. Řidič nás proveze večerní Manilou, náš první dojem na město je pozitivní. Město budí dojem velkého a moderního velkoměsta. Všude samé billboardy a reklamy, poměrně moderní auta, plno taxiků,hlavně bílé barvy. Za hodinu jsme u hotelu. Přesto, že jsme zaplatili již před cestou, je požadováno dýško.

Hotel se jmenuje Cherry Blossoms Hotel a vypadá čistě a zachovale. Hotel nám doporučil Roman Čadek, český Filipínec, který žije na ostrově Suargao, ale když je v Manile, spí CH.B.H. Po vyřízení náležitostí u recepce jdeme do místního baru na pivo. Je tam neskutečná zima, klimatizace je puštěná na plno. Prodává se zde San Miguel, španělské pivo, které má, jak se později ukázalo, na Filipínách skoro monopolní postavení. Pivo má trochu jinou chuť, než české, zřejmě je základ v rýži. Honza s ním má již od začátku problém. Ale dnes ještě pivo pije.

U piva se rozhodujeme, že si druhý den prohlídneme důkladně Manilu. Před odchodem na pokoj, tedy ještě u recepce, objednáváme taxi na zítřejší den. Pak se ubytujeme, večeře na pokoji u pivka z Plzně (opět nezklamal Martin a byl dobře zásoben), pár frťanů a jdeme s Honzou spát. Luboš s Martinem ale ještě řeší plno důležitých záležitostí skoro do šesti do rána.

2.2. Neděle. Výlet po Manile

Ráno vstáváme před devátou hodinou a překvapivě bez problémů. Časový posun zatím na nás nedolehl. Venku svítí sluníčko. Výhled z okna nic moc, koukáme na nějaké centrální parkoviště. Ráno vzbouzíme kluky, vypadají trochu povadle. Kluci trochu zapařili a padla celá láhev whisky. Na snídani se vydáváme společně po deváté. Objednáváme klasickou kontinentální snídani vajíčko se špekem a toust. Vše je strašně pomalé. Na to si zde však musíme rychle zvyknout. Snídaně nic moc, všechno je spíše sladké. I na to si musíme zvyknout.

Po snídani se připravujeme na výlet a jdeme ještě na ranní pivko do baru. Opět je zde hrozná zima. Honza již pivo odmítá s tím, že mu nechutná a má blok. Pije kolu. My ostatní zatím problém nemáme a pijeme Miguela. Taxi přijíždí včas. S řidičem se domluvíme, aby nás zavezl na nejzajímavější místa v Manile.

V městě panuje čilý ruch a nás překvapuje, že je to moderní město, všude mrakodrapy, drahá auta, tedy hlavní město jako jinde na světě. Alespoň v centru. Jak se později ukázalo, kousek od centra města jsou již podstatně nuznější stavby a bída. Pomyslné nůžky mezi bohatstvím a chudobou jsou zde hodně rozevřené.

Na silnicích zde jezdí velké množství tzv. Jeepney. Jsou to upravené staré vojenské jeepy, které zde slouží jako veřejná doprava. Jejich stáří se dá těžko odhadovat, ale u nás by již určitě měly veteránská čísla. My však unavení z cesty a večerní party v autě usínáme a probudí nás až řidič, jenž zastavil u velké brány do parku. Opouštíme bezpečí taxi a vstupujeme. Park navazuje na velkou španělskou pevnost. U pevnosti je pěkná vyhlídka na řeku a na město. Tato pevnost je vlastně jedna z mála zachovalých památek, poněvadž skoro celá Manila byla silně poškozena při dobývání města Američany za 2. světové války.

Po prohlídce pevnosti jdeme do místního baru a dáváme si opět pivko. Honza zkouší pivo, ale nejede mu. Už se přeorientoval na kolu. Konstatujeme, že to je o psychice a problémy jsou v hlavě, s čímž souhlasí. Martin u stolu usíná.

Po prohlídce nasedáme opět do taxi a ten pokračuje projížďkou kolem pobřeží, míjíme obrovské americké velvyslanectví a zastavujeme na vyhlídce u přístavu. Vystupuji jenom já a Honza, Luboš a Martin spí.

Cesta pokračuje do centrální části Manily (teď už spí mimo mne – Jirky - všichni). Vystupujemev jakési  luxusní čtvrti, kde se nachází komplex obchodních center a restaurací. Nacházíme příjemnou venkovní restauraci a objednáváme jídlo. Ve finále opět vše strašně pomalé, alespoň je zde příjemně, teplo a hraje zajímavá muzika. Ze čtyř objednaných jídel nám přináší pouze dvě. Honza s Lubošem v klidu dojí a já s Honzou reklamujeme naši objednávku. Bohužel žádné jídlo číšník v kuchyni neobjednal. Slibuje, že ho přinese, ale to už raději vzdáváme. Martin a já jsme se tedy nedočkali. Dopijeme pivo a pokračujeme dál.

Teď už spíme všichni a probouzíme se v čtvrti plné mrakodrapů. Vstupujeme do velkého parku. Tady se nachází hřbitov padlých amerických a filipínských vojáků z 2. světové války. Celý areál je veliký a honosný, leží uprostřed velkých zelených trávníků se zastřiženou trávou jako na golfovém hřišti. Kam až dohlédneme, jsou samé mramorové kříže nebo židovské hvězdice. Člověk si zde uvědomuje, kolik lidských životů a neštěstí způsobila nejhorší válka v historii planety. Snad už se nic takového nebude opakovat.

Řidiče pak žádáme, aby nás odvezl do nějaké dobré místní restaurace. Učinil tak, ale restaurace byla ještě zavřená, přesto nás ale vpustili a mohli jsme si konečně s Martinem také něco objednat. Objednáváme si jídlo, pak ale dostáváme chuť na něco jiného a přeobjednáváme. S číšníkem jsme si přes naši dobrou znalost angličtiny nerozuměli a nakonec, asi po hodině čekání nám přinesl jídla pro všechny čtyři. Honza s Lubošem už odmítli jíst, a ve dvou se to prostě nedalo sníst. Zybt.ek si necháme zabalit.

Po jídle už nemáme chuť na další vyjížďku a žádáme řidiče, aby nás odvezl do hotelu. Trochu to nechápal, vozit po městě čtyři spící turisty a pak se nechat vyložit tak brzo? Ale měl zaplaceno, tak co.

Dopřáváme si krátkou pauzu a večer již za tmy vycházíme do ulic na pivo. Překvapilo nás, že město vypadá večer úplně jinak, než ve dne. Alespoň ve čtvrti, kde je náš hotel. Ulice jsou málo osvětlené a je nutné si dávat velký pozor, aby se člověk nepřizabil. Chodníky jsou plné děr a nerovností. Všude spousty žebráků, zvláště dětí. Ty jsou dost neodbytný. Je nutné si dávat pozor také při přecházení ulice. Všude spousta drožkářů na šlapacích kolech s boudou pro cestujícího, chodců a neosvětlených motorkářů.

Procházíme se po ulicích skoro hodinu a nikde nemůžeme najít hospodu. Samé fastfoody. Dostáváme se do čtvrti, kde nás začínají lákat náhončí barů – tzv karaoke, což jsou většinou místní bordely. Nakonec nacházíme kousek od hotelu velký bar s názvem Cowboygrill (najdete na http://www.cowboygrill.ph).

U vchodu nás prohlédnou jak na letišti. Hraje tady živá a dobrá hudba a pivo se pije s plastikového válce s obsahem 3l , z kterého si sami natáčíme do plastových půllitrů. Muzika je dobrá a tak vypijeme 2 válce (i Honza ) a pár rumíků. Kapely se mění a jedna je lepší než druhá. Trochu přihluchlí, ale příjemně naladěný se vracíme pěšky do hotelu a jdeme spát.

3.2. Pondělí. Cesta na sever

Ráno snídaně a v 10 hodin nás před hotelem očekává řidič s dodávkou, který nás bude provázet celý týden po naší plánované cestě ostrovem Luzon. Pojedeme s novou dodávkou Toyota, kde je dostatek místa a cesta by tedy měla být pohodlná. Odjíždíme asi v 10.30. Dnešní cíl je město Banaue u známých rýžových teras v střední části ostrova, vzdálené od Manily 365 km.

Manila je celá ucpaná, takže trvá dlouho, než se z ní vymotáme. Martin spí. Postupem času se budovy začnou měnit, začínají být víc a víc nuznější a slábne provoz. Konečně jsme na dálnici a cesta začne rychleji utíkat. Krajina je rovinatá, jen v dálce jsou vidět hory. Řidič nám pro pobavení pouští video. Film je strašná americká blbost, od začátku se jenom střílí, nikdo nepochopil kdo je s kým a proti. Moc pěkný film. Nedá se u toho ani spát, jediný to zvládá Martin. Pozorujeme ubíhající krajinu. V této oblasti kolem Manily je samá rovina, jenom v dálce občas vykukují hory. Asi po 100 km prvně stavíme a obědváme v malém bistru, kde máme možnost nakouknout pod pokličku. Objednáváme si polívku s rýží, není to špatné, jen maso je samá kost. Tak jako již v jiných asijských zemích jsme si všimli, že maso neporcují, ale rozřežou na malé kousky i s kostmi. Ale jinak to nebylo špatné.

Pokračujeme dál, Martin opět usíná. Asi po dalších 100 km končí dálnice a vjíždíme na silnici, která je plná motorek a jeepneyů. Ubývá luxusních vozů. Cesta najednou utíká velmi pomalu a řidič musí stále troubit na volně pobíhající psi a děti. Čeká nás další film. Opět samé střílení. Naznačujeme, aby to vypnul. Konečně klid.

Začíná se stmívat. Krajina se mění. Vjíždíme do hor. Silnice se zdá nebezpečná, poněvadž skoro nikdo nesvítí. Zvláště při předjíždění je to dost nebezpečné. Projíždíme malá města, která nejsou skoro vůbec osvětlená. Vlastně je osvětlená jenom hlavní ulice, boční jsou úplně tmavé. V jednom městě večeříme ve fastfoodu Jolie B, něco jako MC Donald, nakupujeme vodu a rum a pokračujeme dál. Konečně nikdo nestřílí a usínáme všichni.

Jsme u cíle, v Banaue, které leží 1200 metrů n. m. a v jeho okolí bylo vybudováno přes 400 km čtverečních zavlažovaných teras, některé vysoké až 1 000 metrů. Proto se jim taky říká „schody do nebe“. Přijíždíme v 10 hod večer, to znamená, že vzdálenost 365 km jsme jeli skoro 12 hodin. Překvapuje nás, že se nacházíme v místě, kde je osmý div světa (rýžové terasy) ale město je malé, bez osvětlení a bez lidí. Všude ticho a tma. Slyšíme jenom cikády a štěkot psů. Řidič nám zastavil přímo u malého skromného hotelu s názvem View terase. Uvnitř je jenom stará paní s dcerou. Objednáváme si pivko. Honza už ho zase nepije. Dcera se s úžasem dívá na malou černobílou televizi - opět nějaká bitka, tentokrát s meči, ale je v tom i láska. Později zjišťujeme, že je to video a dívka si pouští zamilované scény asi 10 dokola.

Ubytujeme se v malých pokojíčcích bez příslušenství. Večer trávíme v jídelně a diskutujeme s řidičem a paní domácí o zítřejší výpravě. Martin již opět spí. Smějeme se, že to nemůže vydržet do rána a v noci bude dělat v pokoji bordel. Paní nám vypravuje o místním životě a jaká je zde chudoba. Dáme si ještě pivo a panáka (Honza rum s colou) a jdeme také spát. V noci špatně spím, poněvadž okno do pokoje je pouze z chodby. Pořád někdo rozsvěcoval a zhasínal, někde tekla voda...

4.2. Úterý. Terasové rýžová pole Batad

Ráno vstáváme brzy. Jdu z pokoje na terasu, kde je za světla nádherný výhled na okolní krajinu. Už vím, jak vznikl název hotelu. Jsme v horách, všude kolem vše zelené, pod námi rýžové terasy. Probouzí se sluníčko, které mírně vykukuje zpoza kopců a to umocňuje krásný výhled. Je ale chladno.

Ráno snídáme hemenex a dojídáme k němu zbytek českého chleba. I tvrdý český chleba je lepší než jejich nasládlé tousty. Před hotelem nás čeká již domluvený řidič s průvodcem, který nás má zavést k známým rýžovým terasám v Batadu.

Tyto terasy jsou jedny z nejúchvatnějších rýžových polí na světě. Zemědělské terasy provincie Ifugao bývají cílem většiny cestovatelů. Jen hrstka odhodlanějších se ale vydá nepohodlnou cestou, aby spatřila ty nejkrásnější z nich, jejichž krásu a jedinečnost ocenilo i UNESCO.

Na jeho seznamu jsou zapsány terasy Nagacadan, které se rozkládají na dvou svazích od sebe oddělených řekou, terasy Hungduan, jež se rozprostírají do tvaru pavoučí sítě, pole centrálních teras Mayoyao rozptýlené mezi obydlími rolníků a jejich sýpkami, nejslavnější pole v Banaue a konečně terasy v Batadu, považované za nejpůsobivější ze všech. Vyřezávají totiž jednotlivá políčka do vysoké hory a tvoří tak obrovský amfiteátr s malou osadou na jeho úpatí.

Dostat se do vesnice Batad není možné jinak než pěšky po lesní cestičce schované v horách, čímž se toto místo spolehlivě schovává většině návštěvníků. Batad je tím pravým skrytým pokladem, o kterém mezi sebou mluví menší skupinky zasvěcených. Jen málo z těch, kteří se rozhodli pro desetihodinovou cestu z hlavního města Manily, se odhodlá ještě dál než do příjemného a tichého Banaue. Přicházejí tak o možnost spatřit místo, na které by už možná nikdy nedokázali přestat myslet.

Přestože do osady nevedou žádné silnice, terénní auta, barevně veselé vozy Jeepney nebo malé motorky tricykl zkracují výpravu o více než polovinu. Musí se vyšplhat až do horského sedla, odkud se musí již pěšky. Místní, vracející se z trhu, tak musejí veškerý náklad nést domů na zádech.

My jedem s naším řidičem starou dodávkou, která zřejmě pamatuje i japonskou invazi. Řidič s naším průvodcem se na nás smějí a ukazují nám výstavní zuby. Tak hrozné zuby jsem již hodně dlouho neviděl. Barva jako zrezavělé železo a dohromady měli tak asi 5 zubů. Možná by si mohli dohromady i rozkousat mrkev. Je to díky žvýkacímu Betelu

Betelové oříšky, jinak také arekové nebo pisangové, klamou názvem. Nejde o oříšky, ale o peckovice palmy arekové. V Asii jsou spolu s listy betelu velmi oblíbenou drogou a vzpružující pochutinou ke žvýkání. Nikdo přesně neví, kdy a jak se plody palmy arekové začaly žvýkat spolu s listy pepřovníku betelového. Archeologické nálezy z Filipín svědčí o tom, že to bylo před čtyřmi tisíci nebo i více lety.

Nezralé, rozkrájené nebo rozdrcené plody areky obecné nebo jejich zralá rozdrcená jádra se balí do čerstvých betelových listů. Ne do listů palmy, ale pepřovníku betelového (Piper betle). To je tropická popínavá rostlina, jejíž sušené listy mají stimulační a adstringentní účinek. Jedna strana listu pepřovníku se potře navlhčeným, tedy hašeným vápnem a někdy se do balíčku ke žvýkání přidává i trocha tabáku, jehnědy či koření, jako například hřebíček či kardamom. Při žvýkání se z betelových balíčků uvolňují omamné látky. Žvýkání této směsi podporuje tvorbu slin, barví sliny, zuby i rty načerveno, ale častějším požíváním zuby černají. Při mírném požívání prý žvýkání betelu podporuje zažívání a zapuzuje horečku, při častějším používání způsobuje vypadávání zubů.

Betel se i tady používá všude a domorodci ho plivají na zem, což dokazují tmavě červené fleky všude po zemi. Cedule „Neplivejte žvýkací tabák“, které visí na téměř každé okolní budově, výsměšně zdobí rudé sliny. Každý slušný řidič si nejdřív řádně odplivne, než nabídne svým zákazníkům nějakou tu „velmi výhodnou službu“.

Dodávka neviděla smeták asi tak dlouho jako jejich zuby, kartáček, všude špína a prach. Cesta do Batadu vede krkolomnou bahnitou cestou plnou zatáček, takže auto a naše kosti dostávali pořádně zabrat. V břiše se mi neklidně převalovala snídaně. Snad tam vydrží. Silnice je plná děr, potoků a kamení a auto, snad kontrolovatelně, klouže po mokré vozovce. Domorodci, kteří tuto cestu zdolávají minimálně jednou týdně, netečně klopí oči k podlaze. Cizinci v panice svírají lavici pod sebou, ztrácejí barvu ve tvářích a někteří se i začínají tiše modlit. Asi po hodině jízdy jsme dojeli do horského sedla, kde končí „silnice“.

Od teď už jenom pěšky. Luboš mrmlá a praví, že doufá, že nás všechny vezme čert. Jdeme s naším průvodcem z prudkého kopce dolů po jakýchsi vysokých schodech z kamene a betonu. Cesta vede pralesem a začíná být nepříjemné horko. Asi po dvou hodinách chůze jsme konečně dole v Batadu. Výhled na terasy a okolní hory je opravdu nádherný, průvodce nelhal. Terasy jsou zaseknuté v horách a teprve zde si člověk uvědomuje složitost celé stavby v tak náročných podmínkách. Kolik generací na tom muselo pracovat a kolik lidské námahy to muselo stát. Cesta za to stála i Luboš to trochu překvapivě potvrzuje. Připomíná mi to tu Namche Bazar v Nepálu. Dáváme si pivko a pozorujeme krajinu. Turistů tu moc není. Zřejmě je opravdu odradil náročný sestup a výstup.

Asi po hodinovém odpočinku ale jdeme ještě dál. Přes rýžové terasy sestupujeme stále níž a níž po nepohodlných schodech k řece. Asi po další půl hodině pochodu se dostáváme k vodopádu. Voda je příjemná a tak se koupeme a radostí se tetelíme. Chceme se koupat „na ádu“, ale jsou tady asi 4 Amíci s dívkami a tak do chladné vody skáčeme ve slipech.

Po krátkém odpočinku nás čeká cesta zpátky. „Vochrnuuuuu“, zařve Luboš. Ale jde s námi. To co jsme sešli, taky musíme vystoupat. Jiná cesta není. Schody se na horu jdou ještě hůře, než dolů. Luboš začíná nadávat. Je horko a stoupání je namáhavé. Ve vesnici si dáváme oběd a slyšíme po dlouhé době češtinu. Potkáváme mladý pár, který jede podobnou cestu jako my. Popřejeme si hodně štěstí a pokračujeme dál. Nohy nám trochu ztvrdly, tak je postup pomalý. Je horko a cesta nahoru je úmorná. Teprve po 3 hodinách jsme v cíli. Celkem jsme zvládli skoro 1 000m převýšení. Nahoře nás čeká zasloužená odměna – pivo! Honza však pije mléko z kokosového ořechu.

Vidíme i řidiče dodávky, který nám opět ukazuje svůj výstavní chrup. Odváží nás zpátky do vesnice Tam již na nás čeká náš řidič. Zaplatíme hotýlek a průvodce a asi  ve tři čtyři hodiny odpoledne pokračujeme dál, směr Sagada, horské město v centrálních Filipínských Kordillerách.

Cesta vede přes hory, samé serpentýny, někde vidíme i závaly. Jsme rádi, že jedeme za světla a vzpomínáme na naší příhodu s autobusem v Peru. Řidič se však nebojí a peláší docela svižně. Asi už tady někdy jel, alespoň v to doufáme. Nejméně to prožívá Martin, který opět celou cestu prospal. Cesta do Sagady měří 80 km a probíhá centrální části Grand Cordiller, nejvyšším a největším pohořím na Filipínách. Je to asi 1/6 z celého ostrova Luzon se skládá s celkovou rozlohou 18.300 km2.

Cestou zastavujeme a svezeme stopující ženu do vesnice asi 20 km, kde vystupuje. Vůbec si nedovedu představit, jak by se jinak dostala dolů. Do Sagady přijíždíme opět večer. Ubytujeme se v příjemně vypadajícím hotýlku a spíme všichni čtyři na jednom malém pokoji. Budeme tady spát dvě noci. Příslušenství je o patro níž, Ale jinak slušný ubytování. Vedle hotelu je restaurace a dle rady řidiče jdeme včas na večeři. Obsluha je neskutečně pomalá a nemůžeme se shodnout, zda to, co nás obsluhuje je holka nebo kluk. Večer nás čeká pivko s frťanem a jdeme spát. Ráno musíme brzo vstávat.

5. 2. Středa. Sagada

Snídaně 6 hodin. Obsluha je stejná, ale teď už víme, že to je kluk, transvestita. Je hrozně pomalý a snídaně trvá skoro hodinu. Řidič už na nás čeká a odváží nás do města k turistickému centru, kde musíme zaplatit jakýsi poplatek za vstup do přírody. Pak čekáme na jakéhosi průvodce. Ten však nepřichází, jak nám řidič vysvětluje, rád pije a zřejmě spí. Zkracuji si volnou chvíli četbou o místních zajímavostech. Sagada je malé město v horské provincii Luzon na Filipínách. Nachází ve výšce 1500 metrů n. m. Mnoho turistů sem jezdí z důvodu chladného a osvěžujícího podnebí, krásných jeskyň, vodopádů, klidné krajiny a borovicovými porosty.

Je zde Údolí ozvěn (Echo Valley), posvátné obřadní místo a zároveň pohřebištěm. Rakve visí na skalách, protože z visící rakve se duše dostane snáz do nebe. Rakve jsou poměrně krátké, což je dáno tím, že mrtví jsou do nich ukládáni ve skrčené poloze ve tvaru embrya. Jak ses narodil, tak taky ze světa odejdeš. Pokud se nebožtík do rakve nevejde, tak mu prostě polámou kosti. Dalším tradičním místem je pohřební jeskyně Lumiang. Ani tady nejsou rakve zakopány, ale naskládány nad sebou, aby duše nebyla uvězněna. Do země se pohřbívají jenom zločinci a bezdomovci. Tím, jak stále více Filipínců přechází od animistického náboženství ke křesťanství, mění se taky způsob pohřbívání a většina dnes dává přednost kremaci. Rakve jsou pouze na začátku jeskyně, černý tunel však prý vede až do krápníkové jeskyně Sumaging (Sumaging Cave).

Čekáme asi hodinu a nic se neděje. Potkáváme jednoho Čecha, který nám vypravuje, že je na Filipínách již od prosince, že je dneska nějaký výpadek internetu a že nic nefunguje, abychom se na nic nespoléhali a jeli sami. Vzápětí kolem nás prochází další Češi, 4 mladý holky. Ani se moc nedružíme, jo holt už nám není dvacet.

P hodině a půl čekání to vzdáváme a ukecáme našeho řidiče, aby vyrazil s námi sám. Odjíždíme směrem k vodopádům, několikrát se ptáme na cestu, řidič tady ještě evidentně nikdy nebyl. Projíždíme místní krajinou, která je hornatá a lesy tvoří borovice, takže nám to trochu připadá jako krajina nedaleko Rabštejna nad Střelou. Na výchozí místo, ale nakonec dorazíme správně. Stojí tady budka, v ní dvě dívky a my se zase musíme „zapsat“, ale hlavně zaplatit další poplatek a průvodce. Vyfasujeme malinkou paní neurčitého věku, něco mezi 40 – 60 lety. Věk lidí je zde vůbec těžké určit.

Scházíme po schodech k rýžovým terasám a úzkou cestou pokračujeme směrem k malé vesnici, která je přístupná pouze touto stezkou. Přemýšlím, jakým způsobem se zde pohybují starší lidé. Začíná být velké horko. Asi po dvou hodinách chůze přicházíme ke krásnému vodopádu Bokong Waterfall. Voda zde padá z výše 70metrů do malého blankytně modrého jezírka. Čeká nás příjemná koupačka. Voda je čistá a studená, a v  horku je to velmi příjemné.

Zůstáváme asi hodinu a vracíme se zpátky k výchozímu bodu. Stoupání je v horku náročné, špatněse dýchá, potí se dokonce i naše průvodkyně. Po zpátečním výstupu nás řidič nás odváží zpět do města, kde si v místní známé hospodě chceme dát oběd. Ta je ale otevřena až večer a tak se domlouváme, že sem půjdeme na večeři. Nakonec zakotvíme v nedaleké malé hospůdce, kde je všeho všudy jenom místo pro nás. Objednáváme si oběd. Stará se o nás paní s dcerou, po přípravě oběda dcera odchází, zřejmě do školy. Oběd je dobrý, rýže s kuřetem a pivko. Luboš zde zapomene boty.

Po obědě vyzvedáváme konečně u turistického centra nějakého průvodce a jedeme do jeskyní. Máme možnost výběru delší a kratší trasy, my volíme raději kratší. Napřed tedy navštěvujeme jeskyni s pohřebištěm. Prohlídka je opravdu krátká, do jeskyně nás průvodce nevezme, poněvadž jsme si objednali vstup z druhé strany. Rakve ale vidíme. Přejíždíme k druhé straně jeskyně, kde bychom měli vidět v podzemí jezírko. Luboše to nebaví, nemá boty a odmítá s námi jít. Jdeme tedy společně s Martinem a Honzou. Průvodce má jen plynovou lampu, ale ta mu nefunguje a vrací se pro jinou. Vstupujeme do podzemí. Vidíme špatně, lampa nestačí osvítit celý prostor. Nad námi jsou slyšet netopýři a kolem to hrozně smrdí. Boty kloužou. Sestup se nám začíná zdát nebezpečným, atak volíme ústup a vracíme se zpět. Čert vem nějaké jezírko. Jsme již přece jenom rozumný lidi. Vyprávíme to Lubošovi a ten se jenom směje.

Vracíme se do hotelu. Po krátké pauze se domlouváme, že skutečně půjdeme na večeři do místní „luxusní“ restaurace. Vzbudíme Martina a vyrážíme. Prostředí je pěkné, objednáváme si maso s rýží. Čekáme asi hodinu, ale na to jsme si tady již zvykli. Jídlo je dobré a dáváme si k tomu chilské červené víno. Nálada je dobrá, tak s i dáváme ještě jedno. Příjemně naladěni se pak vracíme zpět do hotelu. V restauraci si kupujeme na zkoušku rýžové víno. Je sladké a slabé. „Nemá to volume“, řekl by Bert. Dopíjíme tedy zbytky - Metaxu, Becherovku a Fernet. Víc už toho nemáme. Ráno nás čeká další přesun.

6. 2. Čtvrtek. Centrální Kordillery

Ráno opět vstáváme brzy. Snídaně v šest a odjezd. Loučíme se slunnou Sagadou. Cesta pokračuje dál pohořím Cordiller po turisticky známé silnici s názvem Halsema Way. Ta vede ze Sagady do města Baguio. Krajina je velmi hornatá s prudkými srázy a kopce dosahují výšky přes 2 500 m. Cesta se mezi nimi táhne jako dlouhý had. Všude kolem nás jsou hluboké propasti. Druhý den po absolvování této trasy jsme se dozvěděli, že zde spadnul autobus do propasti asi 500m hluboko. Něco podbného se nám stalo v Peru. Jsme snad děti Štěsteny? Krátce zastavujeme na vyhlídce u jeskyní s mumiemi. Míjíme nejvyšší kopec Cordiller, Mount Pulag vysoký 2 992 m nad mořem. Na vrchol vede i turistická stezka. Cesta na vrchol trvá 2 dny a stojí v době naší návštěvy 87 USD na osobu vč. průvodce. Výstup není nebezpečný, ale časově náročný. My bohužel čas nemáme, což vůbec nevadí Lubošovi.

Zastavujeme na nejvyšším bodě filipínského dálničního systému ve výšce 2255 metrů n. m., kde je krásně vidět vrchol Mt.Pulag . Kocháme se výhledem na holý vrchol hory a pozorujeme našeho řidiče, který si u místních trhovců objednává a také jí místní specialitu – Balut. Kachní vejce se zárodkem, který má již zobák a snad i chlupy. Nabídku na ochutnání jsme s díky odmítli. Raději si dáme „čínskou polívku“.

Pokračujeme dál, cesta stále vede horami, v dálce je vidět jezero Ambuklao. Najednou začneme prudce klesat a přijíždíme do údolí, do města La Trinidad a Baguio. Baguio, ležící v nadmořské výšce 1500 metrů, bylo koncipováno jako město parků a zahrad. Díky příjemnému klimatu si ho oblíbili movitější občané, kteří sem jezdí na víkendy z dusné Manily. Proto si vysloužilo přídomek „letní hlavní město Filipín“. Dnes má město 300.000 obyvatel a stahují se sem spousty venkovanů za vidinou snadnějšího výdělku.

Města vypadají na první pohled dost zanedbaně, samé plechové baráky a špína. Požádáme řidiče, aby nás zavezl na nějaké dobré místo na jídlo. Odveze nás tedy do luxusní čtvrti, kde je golfové hřiště (prvně jsem viděl golfové hřiště s hnědou trávou) a rezort luxusních hotelů. Musíme projet vrátnicí, kde hlídají ozbrojení „šerifové“. Jedeme asi kilometr, k nákupní oblasti a hospodám. V italské restauraci si dáme něco jako pizzu a pivo. Honza pivo zase nepije.

Na cestu kupujeme víno. Řidič nás ještě zaveze do nákupního centra, kde měníme peníze. Zajímavé je, že každý návštěvník musí být před vstupem zkontrolován jako na letišti. Toho už jsme si všimli i jinde. Cestou vypijeme všechno víno a k večeru asi v 8 hodin, přijíždíme do hotelu Mr Blue Inn.

Hotel nevypadá špatně, ale jsme tu zřejmě jediní hosté. Jdeme brzo spát. Ráno brzy vstáváme a čeká nás výstup na vulkán Pinatabu.

7. 2. Pátek. Výstup na sopku Pinatubo

Vstáváme ještě za tmy a snídáme v „mekáči“, který je otevřen 24 hodin. Jsme tady sami. Snídáme vajíčka s jakousi plackou a cappuccino.

Po snídani už na nás čeká venku mladá slečna a s ní jedeme do nedaleké „turistické kanceláře“. Tady si nás přebírá další průvodce, který vypadá jak válečný veterán. Ten nám provede školení, co nás čeká a vypráví, jak je to celé nebezpečné. Přijíždíme na další kontrolní stanovistě, tady nám dokonce měří tlak ( za poplatek ), nasedáme do Terezku a vyrážíme. Přes vojenské území k vulkánu Pinatubo.

Pinatubo je sopka nacházející se v pohoří Zambaleské hory na Filipínách. Vulkán leží na jihozápadě ostrova. Kaldera nacházející se na vrcholu po výbuchu v roce 1991 má 2,5 km v průměru a je částečně vyplněna jezerem. Ještě před výbuchem byla udávaná výška sopky 1780 m. Posledních 300 metrů se propadlo do vrcholové kaldery.

V červnu 1991 zde došlo k druhé nejprudší sopečné erupci 20. století. Do této doby byl komplex lávových dómů takřka neznámý. Tyto erupce byly pliniovského charakteru. Sopka vyvrhla do atmosféry asi 10 km³ hornin a popílku a množství sopečných plynů, ze kterých vzniklo okolo 30 megatun aerosolu kyseliny sírové. Výška kouřového sloupce dosáhla 40 km a dosáhla tak až do stratosféry. Pyroklastické proudy, ženoucí se po svazích sopky rychlostí až 80 km/h, vyplenily zem až 17 km od sopky a lahary zdevastovaly obce ležící až 60 km daleko. Současně s výbuchem napadal oblast tajfun Yuna, který se také podepsal, spolu se sopkou, pod takřka 500 lidských životů zmařených bezprostředně po výbuchu. Popel vyvrhnutý do vzduchu zatemnil oblohu na několik dní a malé aerosolové částice putovaly kolem planety ještě měsíc po výbuchu a snížily tak globální teplotu. Výbuch také poškodil americkou leteckou základnu Clark, která byla poté následně uzavřena.

My doufáme, že během naší návštěvy se sopka neprobudí. Cesta teráňákem je akční. Náš šofér cestu zná zřejmě nazpaměť, nedělá mu žádné problémy a auto nešetří. Jedeme korytem řeky, která vede údolím obehnaným lávovými kopci, kde před pár leta ještě tekla horká láva. Lítáme v autě jako kus hadru. Cestou potkáváme pěší vojáky, je jich asi 500 zřejmě zde provádí výcvik. Muži i ženy! Vypadají značně nezdravě a člověk má chuť jim nějak pomoc.

No, ale asi po hodině jsme konečně jsme na místě. Vystupujeme z auta a zbytek cesty musíme pěšky. Opět se to nelíbí Lubošovi. Jdeme ale zajímavým hlubokým kaňonem kde teče řeka a stoupáme stále výš a výš. Asi po hodině chůze přicházíme k jakémusi odpočívadlu. Krátká pauza, voda a jdeme dál. Míjíme ceduli, na které je napsáno, že kráter je 10 minut chůze pro mladé, 15 minut pro zdatné a 20 minut chůze pro seniory. My jdeme celkem 15 minut.

Nahoře nás čeká nádherný výhled. V kráteru je tmavomodré jezero a celkový pohled s okolními stěnami působí dramaticky. Výstup stál za tu námahu. V jezeře se prý nesmíme koupat, ale nikdo neví proč. Zjišťujeme, že tady asi před půl rokem nějaký Amík dostal infarkt a umřel a místní se s ním museli tahat dolů. Takže k jezeru dali raději ceduli „zákaz koupání“ aby uřícené turisty nenapadlo skákat do chladné vody a dělají tajemno, jako že voda je plná sýry a tak.

Odpočíváme asi hodinku a vydáváme se na cestu zpět. Není to náročné ani nebezpečné (pokud nebouchne sopka). Cestou potkáváme místní cikány a je nám záhadou kde a hlavně z čeho tady na té pouštní krajině můžou žít.

Opět cesta zpět teráňákem a pak již pokračujeme dál s naším řidičem směr Manila. V nedalekém městě Angeles, které je považováno za město hříchu, obědváme v japonské restauraci.

Město Angeles s více jak 250 tisíci obyvateli se rozkládá asi 80 km od Manily (2 hodiny). Je proslavené výbuchem sopky Mt. Pinatubo v roce 1991, jejíž láva zalila i nedalekou vzdušnou základnu Clark, dnes je známé zejména prostitucí. Je to ráj gentlemanů, kteří hledají povyražení v místních nespočetných go-go barech, strip clubech a podobných podnicích vesměs alokovaných na Fields Avenue. Tuto „tradici“ sem vlastně kdysi zavedli právě Američané, kteří pobývali na nedaleké základně Clark. Hledajíce po nocích obveselení se uchylovali právě do Angeles City. Poptávce se velmi rychle přizpůsobila i nabídka a zůstala dodnes. Takže klubů je nespočet (až ke stovce), navíc se nabízí komfortní a levné ubytování a celá řada restaurací.

Po obědě nakupujeme opět vínko, kterým si zpříjemňujeme dlouhou cestu zpět. Kousek za městem vjíždíme na dálnici do Manily, kde nás opět chytne krátká zácpa. Pak už bez větších problémů dojíždíme až do města Tagoytay u  jezera Taal .

Manilu projíždíme ještě za světla, ale do města Tagotay dojíždíme asi ve 20 hodin již za tmy. Hledáme hotel. Nemáme moc štěstí. Buď jsou hotely drahé, nebo nestojí za nic. Nakonec na čtvrtý pokus se nám podaří najít slušný ubytování. Večer jedeme na večeři do Filipínské restaurace s výhledem na jezero, ale poněvadž je již tma, není nic vidět. Je celkem chladno, mikiny se unesou. Dáváme si různá jídla, vše je dobré a je toho moc. V hospodě řešíme problém s jedním den navíc a co s ním. Nakonec se rozhodujeme, že zůstaneme 2 noci. Poslechneme si ještě místní kapelu a přežraný odjíždíme na hotel. U hotelu na terase diskutujeme s naším průvodcem o zítřejším výstup na vulkán, diskutujeme s ním anglicky a popíjíme rum s kolou. Jde nám to docela dobře.

8. 2. Sobota. Jezero a sopka Tall

Dnes nás čeká výlet na jezero a vulkán Tall. Jezero je uvedeno v některých cestopisech jako jedno z 10 nejkrásnějších jezer na světě. Vzniklo během masivní erupce, kvůli které se zřítil i vrchol stejnojmenné sopky. Je to třetí největší filipínské jezero, které obklopuje hustá zeleň. Uprostřed jezera je sopečný ostrov se stejným názvem Tall s třemi krátery. V jednom z nich se nachází jezírko s dalším malým ostrůvkem. Krajina kolem vodní plochy je zajímavá také díky stále aktivní sopce Tall. Ta je považována jako jedna z nejnebezpečnějších sopek na světě.

Ráno vstávám v půl sedmé, Honza ještě spí. To se stává málokdy. Snídani máme po sedmé a v půl osmé jsme již připraveni k odjezdu. Luboš nám vzkazuje, že nám náš výlet na sopku s..e , a že jsme si najali předraženého průvodce. Sjíždíme serpentýnami k jezeru a přijíždíme do přístavu. Tam nasedáme do lodě, která nás přepraví na vulkán. Dovídáme se, že cena průvodce není předražená, poněvadž skoro celá domluvená taxa je za loď, kde mají pevně stanovené ceny a nesmlouvají. Máváme Lubošovi. Ten se na nás naštval, že jsme si domluvili sami „drahou“ cestu s průvodcem na sopku a prohlásil, že tohodle se tedy účastnit ze zásady nebude.

Asi po půl hodině jízdy vystupujeme z lodě v malé vesničce. Zde začíná výstup ke kráteru vulkánu. Opět vzpomínáme na Luboše, poněvadž bez průvodce bychom stěží hledali správný směr. Trasa není značena a vede prašnou cestou, není ale náročná. Kolem nás projíždí místní průvodci s turisty na koních. Koně jsou asi zvláštní rasy, jsou malý, asi tak jako trochu větší osel. Všude je kolem od kopit mnoho prachu, takže se špatně dýchá. Výstup trvá asi hodinu. Výhled je tu opět nádherný. Škoda, že to nevidí s námi Luboš. V kráteru je opravdu jezírko a v jezírku je další ostrov. Náš průvodce nám vypráví, že voda v jezeře je tak horká, že se v ní uvaří vajíčka za 3 minuty. Raději se nebudeme koupat. Stěny kráteru jsou velmi strmé a musíme být hodně opatrný, abychom nespadli přímo do kráteru. Místní trhovci zde nabízí atrakci, odpal golfového míčku do jezera. Nevím, co by tom řekli u nás trhlí ochránci přírody, známí spíše jako ekoteroristé.

Cesta zpět utíká rychleji a bavíme se pohledem na některé turisty, jakým způsobem jsou přepravováni na koni. Nejvíc nás pobavila mladá Japonka, která spadla z koně a odmítala na něj znovu nasednout s tím, že chce jiného a hrozně se rozčilovala.

Dole u jezera žádáme průvodce, zda bychom se nemohli vykoupat, poněvadž jsme celý zaprášený od popela. Dovídáme se, že koupací místo je až na druhé straně ostrova, což je dost daleko. Rozhodujeme se, že se vykoupeme až na druhé straně u přístaviště. Nasedáme tedy opět na loď a jedeme zpět do přístaviště, kde na nás již čeká náš Luboš, popíjející pivo a debatující s průvodcem francouzské skupiny.

Z koupání nic není, poněvadž voda je značně špinavá a přivítáme raději možnost se umýt vodou z lavoru na záchodě. Objednáváme si oběd a pivo, Honza již standardně Coca Colu. Je mi ho líto. Dáváme si místní specialitu, což je polívka, ale jedna porce stačí pro nás všechny.

Po obědě nás řidič vezme do muzea Puzzles, které se zde vyrábí a do místního zábavného parku, kde je pro nás přece jenom nejzajímavější občerstvovací místo, než lítat na řetízku a houpačkách. Honza výjimečně objednává pivo Black Horse, opět z produkce San Miguel. Dopíjíme ho my a on opět končí u Coly.

Rozhodujeme se, že dnes nepůjdeme do hospody, ale nakoupíme propriety v supermarketu a uděláme piknik na terase u hotelu. Problém řešíme s množstvím nákupu vín a domlouváme se, že nám bude stačit 5 lahví na večer a 2 lahve koupíme na cestu do Manily. Následuje odjezd do hotelu. Večírek se povedl až na to, že se vypily skoro všechny lahve a na cestu nám zbyla jedna.

9. 2. Neděle. Rozloučení s  Luzonem

Ráno snídaně v 9 hodin. Čeká nás cesta zpět do Manily. Začíná nám poslední den na Luzonu. Odjezd v 10 hodin, řidič připraven, auto vypucované a navoněné. Stará se o nás dobře.

Řešíme problém, že jsme večer vypili všechny vína. Naštěstí nám jedna zbyla, ale je hned pryč. Máme ještě lahev rumu a Honzovo Colu. Tak si připravujeme na cestu Cuba Libre. Ještě než vyjedeme z města, nemáme co pít. Cesta ale utíká rychle. Za dvě hodiny jsme zpět před hotelem, loučíme se s naším řidičem a jdeme se ubytovat. Pak jdeme na nákup do supermarketu a chceme zopakovat včerejší piknik. Nakupujeme jídlo a víno. Vín jsme koupili méně, plánujeme cestu do hospody opět do našeho oblíbeného baru Cowboygrill na živou muziku. Před vchodem do pokoje se mi podařilo rozbít jednu lahev vína.

Po krátkém odpočinku se vydáváme do ulic. Nejprve navštěvujeme Karaoke Club, kde se nám snaží věnovat místní dámy. Luboš barmance ale sdělí, že jen nasáváme atmošku a že je stejně jako my ostatní „happy married“. Barmanka se radostně usměje a ptá se odkud jsme. Czech republic ji pranic neříká. Nicméně nám dává slevu na rum.. Holky to ale zkouší postupně dál, mají však smůlu. Po hodině v karaoke baru jdeme do „našeho“ oblíbeném baru hudebního. Objednáváme si ověřený pivní válec (Honza pije pivo) a pro úspěch opakujeme. Jsme však rozumní a asi o půlnoci se vracíme do hotelu. Zítra nás čeká přesun na letiště.

10.2. Pondělí. Přelet na Siargao

Vstáváme ve 4 hodiny, snídaně v recepci a odjezd taxíkem na letiště. Cestou nás překvapuje, že i v tak ranní hodinu, a to v pondělí, jsou bary ještě plné lidí. Doprava začíná houstnout, ale na letišti jsme včas.

Poněvadž máme ještě dostatek času, usínáme. Po hodině nás budí Luboš, který si všiml, že letadlo letí z jiného nástupiště. Jsme tam včas a odlétáme vrtulovým letadlem společností CEBO AIR na ostrov CEBU, kde přestupujeme na další let už na ostrov Siargao. Máme 4 hodinovou přestávku. Na letišti potkáváme skupinu 5 Čechů (2 chlapi a 3 ženy), kteří mají namířenou shodou náhod na stejné místo - k Romanovi Č.

Ostrov Siargao je vzdáleno asi 800 km jihovýchodně od Manily. Má rozlohu asi 437 km2. Na Siargau je zvláštní to, že kromě General Luny je totálně neturistické. Spojení ostrova s okolním světem je zajištěno leteckou a lodní dopravou.

Východní pobřeží spadá relativně strmě dolů s jednou hlubokou zátokou - Port Pilarem. Pobřeží je zde velmi členité je zde spousta útesů, malých ostrůvků. Jsou zde i další ostrovy s podobným rázem krajiny. Útesy a surfařské zlomy jsou ideálním místem, kde naleznete obrovské vlny nezkrotného Pacifiku a průzračnou a teplou vodu. Ostrov Siargao je proslulý i svými rozsáhlými mangrovými porosty, největšími na Mindanau. Ostrov je vystaven větrům vanoucím z Pacifiku i obrovským vlnám, které urazily tisíce kilometrů.

Klasický tropický ostrov je obklopen překrásnými korálovými útesy a pokryt kokosovými palmami, v horách pak původní vegetací. Podnebí je zde velmi příjemné díky breeze vanoucímu téměř pořád od moře. Na pobřeží ostrova najdete bílé pláže, na některých můžete být sami. Přiliv i odliv je velice mohutný, rozdíl činí někdy cca 2 m, toto vytváří leckde jedinečná koupací jezírka na útesech, kde zůstávají prohlubně po odlivu naplněny vodou.

Na Siargau jsou nádherné pláže s palmami a křišťálovou tyrkysovou vodou jako vystřižené z magazínů cestovních kanceláří. Malý problém je, že jsou velmi mělké, takže je těžké ve vodě nedosáhnout, a je tu velký odliv. Nicméně na relax na pláži pod palmou, čtení knížky a poslouchání hudby je to ráj.

Nejznámější surfařskou lokalitou je světově uznávaný "Cloud Nine“ (místo, kde se lámou vlny, které je ideální na surfování), ale je zde i mnoho dalších neuváděných surfařských zlomů kde si můžete užít samoty.

Nicméně Siargao má co nabídnout i neserfařům - kromě nádherných pláží a odpočinku jsou to fotogenické okolní mini ostrůvky (náš nejoblíbenější byl Guyam island), hornaté vnitrozemí s kokosovými plantážemi, kompletně turisticky neobjevené oblasti s malými vesničkami s chatrčkami z palmových listí a všudypřítomných vítajících dětiček nebo divoké pláže s hornatým pobřežím na severovýchodě. Kdybych sem ještě někdy jela, ubytovala bych se tady, protože ty pláže se zelenými horami na pozadí jsou tak krásné, že bych se celé dny mohla kochat jen tím výhledem.

Ale zpět k našemu příběhu. Let trvá opět asi hodinu a přistáváme na malém letišti. Počasí dobré, je ale mírně zataženo. Na letišti na nás čekají dvě dodávky a odváží nás k Romanovi. Všude jsou velké kaluže, zřejmě dost pršelo. Cestou vysvitne sluníčko. Za hodinku jsme v cíli.

V rezortu nás vítá mladá Filipínka a ubytuje nás do chatek. Jsou pro nás připraveny dvě chatky, kde je celkem pět lůžek. Chatky jsou nádherný, blízko tyrkysově modré moře a já s Honzou máme dokonce chatku s přímým výhledem na oceán. Po dohodě se stěhujeme všichni do jednoho apartmá, místa je dost a také chceme být pohromadě. Celý rezort se skládá z 5 velkých chatek a jedné ještě nedostavěné betonové centrální velké budovy.

Hned u pláže je pěkný bazén a bar, kde se odehrává veškerý společenský život. Dáváme si na přivítání pivo a kokosový ořech a pak se jdeme vykoupat. Pláž je písečná, všude kolem palmy. Vypadá to romanticky. Jen asi půl kilometru od nás je vidět korálový útes, o který se rozbíjí vlny.

Asi po dvou hodinách přijíždí Roman Č. a vítáme se. S Lubošem se poznávají, dříve se spolu již obchodně setkali. Svět je opravdu malý. Se zbývající skupinou Čechů si dáváme na přivítanou slivovici.

Seznamujeme se. Skupina „disidentů“ jak si je soukromě přezdíváme, se skládá ze dvou párů a jejich kamarádky. První dvojic tvoří Čechorakušan Wenzel Lyalikofta (přezdívka Blonďák)- hubený dlouhána s dlouhými šedivými vlasy, jenž žije ve Vídni. Jeho přítelkyně Zdeňka, pohledná černovláska je ze Znojma. Druhý pár se skládá z Tomáše Bucila, menšího ukecaného chasníka, velkozelináře a jeho sympatické ženy Hanky. Oba jsou z Trutnova. Páry pak doplňuje romanticky smutná Alexandra Hric, hubená černovláska. Zjišťujeme, že je s nimi sranda, největší vypravěč je Tomáš alias „Zeleninář“. Vypráví zážitky, jimž se dá někdy těžko věřit. Ale věříme mu.

Trochu se kazí počasí, je zataženo. Objednáváme si večeři a popíjíme slivku a pivko. Všímám si, že mezitím je odliv a voda ustoupila možná o půl kilometru. Večer končí v příjemné atmosféře vyprávění m příběhů. Disidenti se znali z mnoha dalšími disidenty, tak slyšíme různé zajímavé historky například o Magorovi Jirousovi a podobně, my zase dáváme k dobru naše pionýrské a „svazácké“ příběhy. S Romanem Č. řešíme možné výlety po ostrově, které bychom chtěli absolvovat. Domlouváme se také, že budeme jezdit společně s našimi novými kamarády. Roman nám také vypráví svůj příběh a jak se dostal až na Filipíny. Nyní je zde již pátý rok, má malého čtyřletého syna a další mrně je na cestě . jak nás ubezpečuje, neměnil by. Před spaním diskutujeme o tomto příběhu a nemůžeme se shodnout, zda my bychom „měnili“ nebo ne.

11.2. Úterý. První výlet lodí

Ráno vstáváme v 9 hodin. Je mírně zataženo a trochu prší. Posnídáme a připravujeme se na výlet lodí. Roman má loď rozbitou, respektive motor a tak jedeme s jeho americkým kamarádem, který bydlí nedaleko se svou filipínskou přítelkyní. Odliv už skončil a lodě, které byly včera položené na písku opět plavou.

Po 10 hodině nakládáme do lodi veškerý potřebný proviant na oběd a občerstvení. Velká chladící bedna je plná piva a jiných nápojů. Vyrážíme. Roman jede s námi. Asi po půl hodině plavby přijíždíme k jednomu většímu ostrovu, kde vystupuje personál – dívka a kluk - a vykládají věci na oběd, který nám na ostrově připraví. My jedeme dál na další malinky ostrov, který je zcela opuštěný a bez jakékoliv zeleně, jenom písek. Veliký je asi tak 60 x 30 m. Vystupujeme, obejdeme ostrov a jdeme se koupat a šnorchlovat. Pod vodou toho není moc vidět, tak nás to brzy přestane bavit. Voda je ale teplá, koupeme se, plaveme. Musíme však opatrně, poněvadž i zde je zde silný proud. Holky nacházejí krásné mušle, já si beru na památku kus korálu. Kluci Tomáš a Bloncek se nekoupou.

Asi za půl hodiny jedeme zpátky na náš obědvací ostrov, kde už by měl být připraven oběd. Na pláži nás čeká velké překvapení. Pod přístřeškem je pro nás připravena hostina, pečené ryby, rýže, zelenina. Jediná chyba na kráse je, že došlo pivo. Je nutné se z toho na příště ponaučit a zvolit trochu jiný poměr mezi pivem a ostatními nealko nápoji.

Pod námi se motá asi tak 10 psů, kteří se stále perou. Nejvíc to vadí Honzovi, starému milovníků psů a jiných zvířat. Naopak Saša psy krmí a mazlí se s nimi. Příjemná atmosféra. Výborný oběd na krásném místě.

Po „odpočinku“ vyrážíme lodí na další menší ostrov, který je zarostlý bujnou vegetací a palmami. Koupeme se a jdeme šnorchlovat. se stále nekoupou.

Pak už nás čeká cesta zpátky. Vysvitne zapadající slunce. S pozadím temných mraků je to nádherný dramatický pohled, okamžitě fotografuji. Škoda, že nemám zrcadlovku, fotky by byly ještě zajímavější.

Večer si dáváme k večeři špagety. Chutnají dobře, jako doma. Myslím, že tady nezhubneme. Opět se zatahuje, utěšujeme se, že snad bude zítra lepší počasí.

12.2. Středa. Výlet do laguny s šnorchlováním

Ráno je sluníčko. Využíváme situace a jdeme se vykoupat do moře. Honza, který miluje ranní koupel, končí po krátkém zápolení s proudem na mělčině v bazénu. Využívám krátké příležitosti na focení. Kdo ví, zda to ještě půjde. Jsme tu zřejmě o cca 14 dní dříve.

Krátká snídaně a za chvíli už sedíme v dodávce (pouze pánové s dostatkem proviantu) a vyrážíme na severní část ostrova.

Zastavujeme ještě v nedalekém „městě“, kde nakupujeme zásoby a vyrážíme na cestu. Snažím se fotit lidi a překvapuje mi, že jsou ochotní a rádi zapózují. Jedeme asi 20 km a to velmi pomalu. Rychleji to ani nejde, poněvadž cesta je plná lidí, prazvláštních dopravních prostředků, slepic, prasat a potulných psů, prostě pořád je na co troubit a vyhýbat se. Všichni jsou už tak otrlí, že na troubení nereagují. Dáváme si dvojitou porci rumu, abychom to i my zvládli.

Asi po hodině jízdy jsme na místě v malém přístavu. Začíná opět mírně pršet, je ale horko. Nasedáme na úzkou motorovou loďku, tradiční místní plavidlo s vyvažovacími trámky z obou stran lodě, které pomáhají při vlnách, aby se loď nepřevrátila.

Na lodi je zima. Projíždíme nekonečnými porosty mangrovníků a v dálce vidíme kulaté kopce na ostrově, kam míříme. Asi po hodině jízdy vjíždíme do nádherné laguny, kolem nás vysoké skály porostlé bujnou vegetací a uprostřed laguny polozbořený „dům na kůlech“. Prý zde kdysi někdo stavěl něco jako restauraci, ale nedokončil ji. Pod vodou, která je tady mělká, jsou vidět korály. Kotvíme u mola a jdeme se schovat před mrholením pod střechu. Snad na nás nic nespadne. Po občerstvení se vydáváme na podvodní průzkum. Pod hladinou je opravdu spousty barevných korálů, ale málo ryb. Voda je teplá, v moři je tepleji než venku. Ve vodě vydržím skoro hodinu. Mezi tím je připravené občerstvení. Prší čím dál tím víc. Mezi tím odjíždí loď. Doufáme, že s pro nás vrátí.

Naštěstí máme dostatek rumu a piv, tak zábava nabírá obrátky. Vyprávíme si různé příběhy ze života. Honza vypráví příhodu s hercem Landovským, který odešel pro kapra na vánoce a přišel až na Tři krále. Tomáš alias „Zelinář“ nám zase vypráví, že jeho žena Hanka to má s ním také těžký. Začíná nám vyprávět neuvěřitelnou příhodu, že kdysi odešel pro pepř a vrátil se skoro za tři měsíce, poněvadž cestou potkal nějaké kamarády, kteří odjížděli na expedici na Kavkaz, a chyběl jim jeden člen. A on jel samozřejmě s nimi. Žasneme nad tou neuvěřitelnou příhodou. Nechceme tomu věřit, ale když to říká? Přesto Tomášovi moc nevěříme. Asi si to budeme muset ověřit.

Po příjemné přestávce jdeme na druhé kolo šnorchlování, které ukončí příjezd lodi. Ta nás odveze zpět do přístavu. V přístavu čekáme na dodávku pod jedinou možnou střechou. Stále prší. Po chvíli čekání k nám přichází tři mladé dívky a zcela zřetelně s námi začínají koketovat. Po výměně zdvořilostních otázek typu: „where are you from“ a tak podobně, nasedáme do dodávky a opouštíme přístaviště. Naše malá Filipínka se směje a nakonec z ní vyleze, že to nebyla děvčata, ale kluci tranďáci. To nás natolik pobavilo, že jsme dopili všechen rum a museli cestou nakoupit ještě dvě lahve. I ty v nás ale zmizely. Večer jsme vyprávěli příhodu s tranďákama Romanovi, který nám řekl, že na ostrově je jich asi 20%. Zřejmě nějaká genová anomálie.

Večer stále prší. V bazénu je ale teplá voda, tak se dlouho do tmy cachtáme. Pak večer hrajeme karty, šipky a popíjíme pivo. U Hanky, Tomášovo manželky se dotazujeme, jak to bylo s Tomášovo cestou na Kavkaz a co je pravdy na příhodě s pepřem. Kouká jak zjara, sděluje, že na Kavkaze Tomáš nikdy nebyl a práskne na něj, že příhodu si vymyslel.

Tomáš reagovat nemůže, protože ho zmohl rum a spí. Smějeme se tomu a Honza to neustále komentuje. Tuším, že zítra to s námi bude mít Tom těžký. Dopíjíme poslední lahev rumu. Stále leje. Roman nás ubezpečuje, že to vlastně není žádný déšť, ale „kondenzát. A zítra bude hezky“.

13.2. Čtvrtek. Odpočinkový den.

Ráno leje ještě víc a je trochu chladněji. Kondenzátu bylo nad námi zřejmě víc. Na předpovědi počasí na Googlu je sice sluníčko, ale realita je jiná. Napadá nás, kde asi udělali soudruzi z Googlu chybu. Nasnídáme se a hurá zpět do postele. Dopoledne trávíme čtením časopisů. Luboš nás učí pracovat s mobilem a vyhledávat informace. Vysvětluje nám to pomocí odborných výrazů, jako: „vrať se dopředu“ a podobně, čemuž vůbec nerozumíme. Odpoledne se přemístíme jen pár metrů do „restaurace“ na oběd a za hodinku zase zpět do chaty. Dnes to na nějaký velký výlet nevypadá.

Asi ve tři odpoledne přestává pršet. Rozhodujeme se, a jdeme pěšky kolem pláže do městečka a dáváme si pozor, aby nám nespadl kokosový ořech na hlavu. Cestou musíme přejít přes lávku, která už taky něco pamatuje. Necháváme si raději rozestupy, aby se pod námi prkna neprolomila. Město je malé, spíše je to větší vesnice. Navštěvujeme místní tržiště, jdeme k radnici a škole. Ta nás překvapuje. Je to jedna z nejlepších budov ve městě. Děti mají na sobě stejnokroje. Cestou zpět navštívíme místní bar, kde dáváme tradičně pivo a rum. Honza opět pije Colu ale rumem nepohrdne. Zase potkáváme mnoho transvestitů – snad, už se v tom těžko dá orientovat. Vracíme se zpátky na večeři, večer hrajeme karty a šipky.

14. 2. Pátek. Pátek výlet lodí

Konečně trochu sluníčka. Využíváme toho k procházce po pláži a koupání v moři i v bazénu. Po snídani nás čeká výlet lodí na souostroví Bucas Grande, kde se nachází rozsáhlý jeskynní komplex s lagunami a vápencovými skalami (včetně prý známé Sohoton Cave). Oblastí se projíždí na loďce, proplouvá se kanály a jeskyněmi, skáče se do vody ze skal, a když máte štěstí (podle počasí a období), můžete si zaplavat v jedné z lagun obklopeni mračnem nežahavých medúz.

Nakládáme kuchařku a jídlo na loď a vyrážíme. Zase začíná trochu pršet. Naštěstí je teplo, tak nás to ani moc netrápí. Cesta trvá asi hodinu. Pobřeží a ostrovy, kolem kterých projíždíme, se začínají měnit. Trochu nám to zde připomíná Thajsko. Vysoké strmé skály malých ostrůvků. Škoda jen, že je zataženo. Po hodině plavby přijíždíme k zastřešenému molu, kde vysedáme z lodě „našeho Amíka“ a přesedáme do dvou malých motorových loěk, které nás odvezou až do zátoky. Po pár minutách plavby přijíždíme k „průjezdu“ pod skalou. Abychom projeli, musíme všichni sklopit hlavy. Ocitáme se v jiném světě. Kolem nás samé vysoké stěny porostlé bujnou vegetací. První zastávka je u jeskyně. Musíme z lodě dolů a plavat. Plavba je dramatická, poněvadž je kolem nás úplná tma. Vracíme se zpět a trochu s komplikacemi lezeme zpět do lodi. Za chvíli jsme u další jeskyně, kde opět vystupujeme z lodi. Procházíme tmavou jeskyní, lezeme nahoru a nakonec se ocitáme u východu z jeskyně, asi tak 5 metrů nad mořem. Musíme skočit. Všichni to zvládáme a zase s těžkostí lezeme do lodě. Vypadáme asi trochu legračně. Doufáme, že už další výstup, ale hlavně nástup nebude. Ubývají síly. Asi po půl hodinové plavbě se vracíme zpět. Ještě že jedeme s průvodcem, poněvadž ve spleti různých ostrůvků a zálivů bychom těžko hledali cestu zpět. Jak nám dříve Roman potvrdil, i on tady jednou zabloudil. Cestou zpátky musíme zase projet úzkou jeskyní zpět. Na molu už nás čeká oběd. Dokonalá hostina. Několik druhů ryb, rýže, piva, rum. Vše je dobře připraveno. Ani nám nevadí, že zase prší.

Čekáme asi dvě hodiny, než pršet přestane a náš kapitán z USA nás ještě cestou zaveze k nedaleké pláži, přístupné údajně jenom z lodě. Přesto na nás na ostrově vykukuje z křoví nějaký stařík. Kde se tam tady vzal nevíme. Využíváme čas ke šnorchlování. Pro ryby máme připravené krmení. Začíná se stmívat a přestává být vidět. Na korálech si všímám ostnaté velké hvězdice, která vypadá tak trochu jako z jiného světa. Po návratu na loď ji ukazuji na fotce amíkovi a ten nám říká, že to je pěkná bestie, která požírá korále a proto ji zabíjí.

Vyrážíme zpět k rezortu. Opět začíná hustě pršet. Cesta začíná být dramatická, leje, jsou velké vlny a není nic vidět. Amík jede bez navigace. Snad nezabloudí a nestane se nic s motorem. Příští zastávka by pak byla zřejmě až na Havajských ostrovech - možná. Sice máme s sebou zbytky od oběda, ale ty by stačily při naší žravosti tak na jeden den a to už nemáme ani pivo a rum. Naštěstí trefujeme cíl – Romanův „přístav“ správně. Večer dojídáme zbytky z oběda.

15.2. Sobota. Výlet na motorkách

Ráno je zataženo, ale už neprší. Po snídani máme připravené motorky. Martin s Alexandrou, Bloncek (Wenzel) se Zdeňkou to však vzdávají a raději si vybírají na cestu čtyřkolku a to i přes varování, že to jsou prý dost velký čínský klumpy. Natankujeme u jediné čerpačky ve vesnici a vyrážíme. Čerpačka je na ostrově sice jediná, ale všude u silnice je možné koupit benzin v lahvích od Coca Coly.

Motorky jedou svižně, ale musíme čas od času čekat na čtyřkolky, jedou pomaleji. Ale není kam spěchat a mě to vyhovuje, poněvadž mám čas na focení. Konečně vysvitlo sluníčko.

Asi po půl hodině jízdy první čtyřkolka zastavuje a odmítá pokračovat v jízdě. Luboš tedy nabírá Zdeňku a pokračujeme dál. Roman s Blonckem čekají na rozhodnutí majitele čtyřkolky, co s ní. My musíme pokračovat, poněvadž chceme stihnout optimální odliv, abychom se mohli vykoupat ve specielně odlivem vytvořených  jezírcích. Přesto nás stále zdržuje Martinova čtyřkolka, jak prohlásil, je to horší sekačka.

Asi po další hodině jízdy zajímavou krajinou míjíme jezero s krokodýly, pobřeží s mangrovými porosty a pak již odbočujeme na pláž, kde jsou ona jezírka, v kterých se dá koupat jenom při odlivu. Pobřeží je skalnaté. Za chvíli opravdu nacházíme přírodní jezera s průzračnou mořskou vodou a kousek od nás naráží do skal velké vlny. Něco podobného jsme již viděli na Madeiře, ale tam to bylo uměle vytvořené koupaliště. Koupání je příjemné. Voda však začíná rychle stoupat. Potkávám vyplašeného Honzu a ten mi vypráví, jak ho vlna srazila a měl co dělat se dostat zpět. Raději volíme ústup a jdeme na břeh, kde pozorujeme vysoké vlny, které naráží do skal, kde se ještě před chvílí dalo koupat. Je krásné počasí a teplíčko. Konečně dorazil i Roman s Blonckem. Vypráví nám, že čtyřkolku nechali v nějaké vesnici a jeli pak na motorce za námi a to ještě cestou píchli. Proto se zdrželi. Aby toho nebylo málo, zjišťujeme, že při příjezdu na pláž píchnul ještě Tomáš a Honza. Vyrážíme tedy k nejbližšímu „pneuservisu“. Domlouváme se, že tam motorky necháme, oni je opraví a my mezi tím pojedeme na oběd do restaurace která se nachází v dřevěném hotýlku nedaleko pláže.

Restaurace patří postaršímu Švýcarovi a Filipínce. Z hotelu je nádherný výhled na oceán. Roman se s majitelem zná a vypráví nám, že ho chce prodat a koupit si za to malý domek nedaleko pláže.

Na jídlo čekáme asi hodinku, tady se nikde nespěchá. Volný čas si trávíme odpočinkem, procházkou kolem pláže a pivkem. Jídlo je vynikající. Po obědě se vydáváme zpět k našemu pneuservisu. Jaké je naše nemilé překvapení, motorky nejsou opravené. „Servismeni“ čekají na nás, poněvadž jeden z plášťů je proražený, nejde opravit a musí se pořídit nový. Tomáš tedy zaplatí plášť, který ale stejně nemají a musí pro něj jet do města. Tak to bude opravdu na dlouho. Rozhodujeme se, že čtyřkolka - Martina s Alexandrou pojede napřed a já s Lubošem odvážíme Bloncka s partnerkou k odstavené čtyřkolce, aby nás nezdržovali a mohla se v případě potřeby odtáhnout. Vracíme se tedy asi 30 km zpět k místu odstavení čtyřkolky. Jaké je však naše překvapení, když se čtyřkolku podařilo nastartovat. Nemeškám a rychle jedu zpět za druhou částí party. PO mém návratu jsou motorky opravené a už za soumraku vyrážíme zpět. Naše smůla ale pokračuje. Neujeli jsme ani pár kilometrů a Honza píchnul podruhé. Vracíme se tedy do vesnice zpět a nacházíme jiný „pneuservis“. Ten je trochu lépe vybaven. Ale vše se opakuje. Po rozebrání kola zjišťujeme, že duše je špatná a musí se vyměnit. Oni ji samozřejmě nemají, napřed zaplatit a pak musí pro ni dojet. Tak to bude opět na dlouho. Začíná se již stmívat a vypadá to na noční jízdu.

Souhlasíme však se vším a chlapec z dílny vyráží na nákup duše. Čekání si trávíme obhlídkou autobusu, který stojí před pneuservisem. Jedná se o hodně, ale hodně starého Jeepneyse. Ten pamatuje možná ještě americkou ofenzivu na Filipíny za 2. světové války. Chlapec se vrací zpět asi za půl hodiny. Ale duši nemá. Řešíme, co s tím. Romana napadlo, že bychom si půjčili duši z jejich motorky. To se nám za příplatek podařilo domluvit a asi za hodinku vyrážíme konečně domů. Je již tma jak v pytli a modlíme se, abychom zase nepíchli. Jedeme opatrně, poněvadž na cestě se pohybuje každou chvíli nějaký dobytek a místní lidé, proti nám jezdí neosvětlení cyklisté a také motorkáři, což je nejnebezpečnější. Ti nejsou vůbec vidět a najednou se objeví vedle nás. Začíná pršet, ale to již máme domů kousíček.

V baru již je pořádně nabyto, Romanovo družka Ester slaví dnes narozeniny, dvacáté čtvrté. U stolu jsou už i ostatní členové našeho týmu. Zapojujeme se do hostiny a dáváme si dobrou večeři zakončenou dortem. Popřejeme oslavenkyni a … oslava pomalu končí. Pro nás nezvyklé, poněvadž jsme zvyklí na delší oslavy. Večer si ještě užíváme poslední pohodičky. Zítra nás již čeká přesun zpět.

16. -17. 2. Cesta domů

A je to tady. Čeká nás nekonečný přesun zpět do ČR. A těšíme se. Já ano. Ráno opět trochu prší. Loučíme se s českými kamarády, obsluhou v rezortu, Romanem a Ester. S Romanem a Ester se uvidíme v Plzni, poněvadž plánují v létě cestu do Čech, kde by měla Ester porodit.

Nasedáme do dodávky a vyrážíme na letiště. Absolvujeme důkladnou kontrolou, zřejmě hledají rum, který se nesmí vyvážet (naštěstí jsme byli informováni a nevezeme ho). Poslední rozloučení s ostrovem a nastupujeme do letadla, letíme zpět na ostrov CEBO. Tam čekáme asi tři hodiny a pak další přelet do Manily, kde nás čeká další asi šestihodinová přestávka. Na letišti v Manile je to dost komplikované. Z vnitrostátního letiště se musí přejet taxíkem na mezinárodní, což je asi půl hodiny jízdy. Zde nás čeká nekonečná fronta k odbavení. Nedá se tu koupit vůbec nic, ani voda. Tak hrozný letiště jsme již dlouho neviděli. Tranzitní prostor je malý a špinavý, je horko a dusno. Ani žádný obchod se suvenýry. Já a Honza máme naštěstí z domova pokyn nic nekupovat, Luboš a Martin už vše mají nakoupeno. Já a Honza se shodujeme na tom, že cetek máme již doma stejně dost a  trička s obrázky, vystihující navštívené destinace, stejně naše nevděčné děti jenom (při nejlepším) používají jako pyžamo. Příkladem těchto nákupů jsou župánky s thajskými ornamenty z Puketu, jenž jsem já a Honza dovezli. Honzovo žena Iva ho měla pouze jednou na sobě a Martina vůbec. Kupujeme tedy alespoň místní rum, který chceme přivézt domů kamarádům. Uvědomujeme si ale, že nám ho můžou v Soulu zabavit a tak ho po krátké poradě otevřeme a raději vypijeme. Alespoň se nám zpříjemnila čekací doba.

A zase letíme. Let trvá asi 5 hodin a brzo ráno jsme v Soulu. Nacházíme odpočinkový prostor. Kde je možné se prospat na pohodlných lehátkách, čehož využíváme. Probouzíme se až kolem 8 hodiny a jdeme na jídlo. V italské restauraci objednává Honza pizzu a špagety, k tomu ještě kupuje dvě lahve dobrého vína, pozornost k narozeninám, které měl v době pobytu.

V půl dvanácté již sedíme zase v letadle a čeká nás dlouhý, ale poslední let do Prahy. Celkem tedy přes 30 hodin pobytu v letadle a letištích. Cesta zpět je vlastně po Novém Zélandu nejdelší, co jsme zatím absolvovali. Cestou se mi v hlavě honí myšlenky o dalším našem společném cestování. Letos prvně jsme ani nerozhodovali, kam příště. Honza na konci výpravy začíná mluvit o konci společného cestování, že raději bude chodit do Hradiště a Luboš jen poznamenává: „já to říkal“. Ani jsme neprováděli závěrečný rozhovor. Pouze Luboš vyvolává diskuzi o dalším cestování příští rok. Není to cestovatelská vyhořelost? Neovlivnilo to osobní hodnocení této výpravy některých z nás? Co tedy dál? Rodí se myšlenky, zda to nebyla naše poslední expedice. Doufám, že ne, ale skepse je velká!

Já s Honzou to máme jasné. Na podzim nás čeká pro mne druhá, ale pro Honzu první výprava do Nepálu. V roce 2015 proto vynecháváme. No a na rozhodnutí, kam v roce 2016, je čas. Ale myslím si, že je ještě toho tolik k vidění. Napadá mi citát, která byl jednou v nějaké křížovce: „Příležitost, kterou odložíme na neurčito, většinou odkládáme navždy.“

Snad tedy příští příležitost neodložíme a pustíme se do dalšího společného dobrodružství.

Na konec naše stručné hodnocení, formou odpovědí na pár jednoduchých otázek:

1. Jak hodnotíte letošní výpravu, splnila Vaše očekávání?

2. Jak hodnotíte partu?

3. Co Vás nejvíce oslovilo?

4. Co se Vás nelíbilo?

5. Co se Vám rychle vybaví, když si vzpomenete na Filipíny

6. Co byste doporučovali udělat jinak, kdy by se výprava měla opakovat?

Luboš Liška Fox:

1. Výprava splnila mé očekávání neb nikdy žádné očekávání nemívám.

2. Parta 100%.

3. Nejvíc mi asi "oslovil" Malý Daniel Čadek když „žebral“ o půjčení mého IPhonu se svou dokonalou angličtinou, která bohužel byla lepší než ta moje.

4. Zásadní porušení pravidel při domlouvání výletu na sopku Tall a "netaktická" domluva s tzv. "průvodcem", který většinu výpravy silně "uhranul". Asi bylo moc rumu...

5. Vybaví se mi pohoda, ale nejvíc asi cesta na motorce na Surigau a Bucilova alias Zelinářova historka jak šel kupovat pepř a následně Martinovo opilecké reakce.

6. Tolik nechlastat, přece jen třeba z tý Manily bychom věděli víc...

Jirka Soukup:

1. Ano, splnila a jsem rád, že jsem ji mohl absolvovat.

2. Supr, žádný problém, žádná hádka.

3. Rozmanitost krajiny, obzvlášť hory.

4. Počasí na ostrovech a moc rumu.

5. Rýžová pole a výlet na motorkách na Surigau.

6. Jiný termín. Byli jsme tam moc brzy.

Martin Krejčí:

1. Já jsem z výpravy nadšený, jen myšleny ještě musí dozrát, tedy splnila očekávání.

2. K partě není co dodat, A+++, tým sehraný a žádné prudítko, neznám lepší seskupení.

3. Sagada, hory, rýžová pole, trošku jsme zabrouzdali do Vietnamu a na Bali. Města nejsou pro mě, Siargao a malé ostrovy kolem, lodička k tomu… taky fajn.

4. ....tak to je šichta, přemýšlím a nic mě nenapadá. Bylo to náročné, klima, přesuny… ale to patří k cestování… snad jen kdyby ta Plznička, nebo habány někde měli…

5. Chudoba a parazitství na nejslabším článku společnosti.

6. Myslím, že vše je tak vyladěné, že asi nic. Já byl prostě všeobecně spokojený.

Snad mi chybí sedmá otázka...kam příště...: Izrael , Havaj, jistě kousek Ameriky...západ Yellowstone, východ Florida, ale nebráním se čemukoliv.

Honza Kocina:

1. Myslím, že všechno bylo dle představ, jediné, co mohlo být podstatně lepší, bylo počasí u moře.

2. Naprosto bez problémů, podstatně pohodlnější než loni.

3. Myslím, že terasovitá rýžová pole, potom zajímavá postavička Romana Čadka a jeho životní příběh.

4. 4. Vůbec mě nevzala Manila s výjimkou dvou návštěv rockového klubu, kde byla pěkná živá hudba a dobrá atmosféra.

5. Pohoda a rýžová terasovitá pole.

6. Minimalizovat pobyt v Manile, ale to v podstatě nešlo, takže s průběhem rozfázování jsem naprosto spokojen.